Ze Silivri do podzemního města Derinkuyu a dále do Adany

Ze Silivri jsme vyrazili směrem na sever Istanbulu. Tentokrát jsme zvolili trasu přes severní část města a most vedoucí přes Bospor nedaleko Černého moře, most sultána Selima Hrozného. Právě tady jsme definitivně opustili Evropu a pokračovali dál do nitra Turecka.

Projíždíme Ankarou. Je to město, kterým prakticky prochází dálnice, takže jsme se nemuseli příliš zabývat jeho dopravním ruchem. Pokračovali jsme dál na jihovýchod, až jsme po dlouhé cestě, přibližně 810 kilometrech, dorazili do Derinkuyu.

Derinkuyu je na první pohled obyčejná vesnička s malým náměstím a stánky a restauracemi. Jenže pod jejími ulicemi se ukrývá něco, co rozhodně obyčejné není – rozsáhlé podzemní město.

Vstup je poměrně nenápadný. Kasa, turnikety a dveře, které na první pohled připomínají vstup do nějaké kobky. Po jejich otevření se před vámi objeví strmé schody vedoucí hluboko dolů. Pak začíná skutečné dobrodružství. Člověk se postupně prodírá úzkými chodbami, jejichž povrch na první pohled působí dost kluzce. Nějakou zvláštní důvěru v to, že člověk neuklouzne, ve mně rozhodně nevzbuzoval. Bohužel se poměrně brzy dostavily potíže způsobené prostředím podzemního města. Nebylo mi dobře, a tak jsem musel prohlídku předčasně ukončit a vydat se zpátky na povrch. Teprve venku jsem si přečetl upozornění, že návštěva není vhodná mimo jiné pro osoby s astmatem a kardiovaskulárními problémy. V tu chvíli jsem si sám sobě poděkoval za to, že jsem v tomhle směru postižený. Počkal jsem venku na zbytek rodiny, který si podzemní město prohlédl. Protože už se blížila zavírací doba a před námi byla ještě pořádná porce kilometrů, nezdržovali jsme se a vyrazili směrem na Adanu. Naším cílem byl Adana Yukselhan Hotel.

Na dálnici jsme opět zastavili na tankování. Osvědčený systém Full → Full jsme neměnili. Jenže zatímco v některých částech Turecka se ještě dalo domluvit jinak, než turecky, tady už byla touha místních komunikovat jinak než turecky zřejmě silnější. Mladík z obsluhy mi natankoval plnou nádrž a podal lístek. Z jeho posunků jsem pochopil, že mám jít zaplatit na pokladnu. Tak jsem šel, zaplatil kartou a vrátil se k autu. Usedám za volant, když vtom na mě obsluha stojanu začne cosi halekat, mávat rukama a běžet ke mně. Ptám se anglicky, co se stalo. A on mi jako karatista, rukama nohama, konečně vysvětlil, proč mě poslal zaplatit na pokladnu a nechtěl platbu přímo u stojanu. Nefungoval totiž terminál na stojanu a potřeboval ode mě doklad o zaplacení nafty. Měl jsem u sebe oba lístky. Jeden pro sebe a druhý pro obsluhu. Ten druhý si ode mě vzal a já mohl konečně pokračovat do Adany.

Cesta přes pohoří Taurus nám přinesla další psychologickou výzvu. Tentokrát v podobě tureckých řidičů, kteří jezdí, jako by za volantem seděl samotný Alláh. Alespoň oni sami o tom zřejmě nepochybují.

Do Adany jsme dorazili přibližně ve 22:00. Město nás přivítalo čtyřproudovou komunikací rozdělenou širokým travnatým pásem s palmami. Na pohled nádhera. Jenže parkování? To už byla úplně jiná disciplína. Najít místo v ulici nebylo vůbec jednoduché. Před hotelem mi nakonec portýr udělal prostor. Navigoval mě při parkování jako námořník při přistávání stíhačky na letadlové lodi. Když jsem konečně zaparkoval a vystoupil, požadoval po mně klíčky od auta. Řekl jsem mu, že ne, ať se nezlobí. Jenže on trval na svém. Vysvětlil jsem mu, že mám auto nové, a že mu klíčky prostě nedám. Nakonec jsem mu podal 200 lir. Na to se usmál, strčil peníze do kapsy, vzal naše zavazadla a vydal se s námi do hotelu. Doprovodil nás až do apartmánů. Pak nám ještě doporučil restaurace, kde se můžeme dobře najíst. Jenže po tisíci kilometrech na cestě, navíc se zastávkou v Derinkuyu, dostaly náš orientační smysl i ochota bloudit po Adaně pořádně zabrat. Nakonec jsme si sedli do jedné pizzerie, o které jsme si mysleli, že je to právě ta restaurace, kterou nám portýr doporučoval. Uvnitř bylo pusto a prázdno. Jen jeden člověk jako obsluha. Ten nám oznámil, že nám může nabídnout pouze pití. My jsme mu vysvětlili, že nám podnik někdo doporučil a že jsme se přišli najíst. Zmatená obsluha zavolala majitelce. Ta přijela, uviděla nás, jak popíjíme, a zřejmě jí nebylo úplně jasné, co tam v tuhle dobu pohledáváme. Zvedla telefon a zavolala kuchaři, který nakonec také přijel. A tak nám v době, kdy už měl být podnik dávno zavřený, připravili čtyři různé varianty pizzy a ještě nějaké další dobroty. Majitelka seděla s námi a pozorovala, jak nám chutná. Evidentně nechápala, jak jsme se tam v době zavírací hodiny vlastně vzali. Dojedli jsme, zaplatili v hotovosti a odešli. Teprve potom jsme si uvědomili, že jsme vlastně zabrousili úplně jinam, než kam nás portýr posílal. Ale co už. Hlad jsme měli a najedli jsme se výborně.

Šlo se spát, protože nás ráno po snídani čekalo dalších přibližně 360 kilometrů do Şanlıurfy, k Göbekli Tepe a zpět.

Cesta za Göbekli Tepe

V 9:00 jsme byli na cestě. Čekal nás průjezd pohořím a také nejdelší tunel v Turecku, který je navíc celý do kopce. Nechtěl bych být cyklistou v Turecku! Před táhlými stoupáními jsme raději vypínali klimatizaci. Jednak kvůli výkonu auta, jednak proto, že nás čekala pořádná porce kilometrů. Cesta byla pro nás díky novému prostředí mnohem záživnější než jízda po naší D1. Když člověk projíždí kolem Gaziantepu a vidí rozsáhlé průmyslové zóny, za nimi obrovská sídliště a před nimi na kopci staré město, je to docela zajímavý pohled. Potom přejedete most přes Eufrat a pokračujete dál. Do Şanlıurfy, za kterou se nachází Göbekli Tepe, se přijíždí dlouhým sjezdem z kopce. Najednou se před člověkem otevře úchvatná scenérie města rozloženého na kopcích. Nahoru a dolů, podjezdy, tunýlky a souvislý dopravní chaos, který ale kupodivu docela plynule funguje. A k tomu nekonečné zástupy rychlostních omezení na 82 km/h. Po průjezdu Şanlıurfou jsme se museli otočit zpět a teprve potom odbočit směrem na Göbekli Tepe. V této části Urfy se totiž hodně staví a odbočení vlevo nebylo možné. Po odbočení jsme značnou část zbývajícího úseku projížděli po staveništi. Stavěla se tam nová silnice a vodní kanál. Kousek za staveništěm se v polích objevila odbočka doleva. Přes čtyři zatáčky a jeden horizont se nám konečně otevřel pohled na odstavné parkoviště u vykopávek. Vedle něj se nacházelo muzeum a hlavní budova s restaurací, prodejem suvenýrů a pokladnou, kde se kupují vstupenky na prohlídku.

Göbekli Tepe – místo, které změnilo pohled na historii

Následovala samotná návštěva Göbekli Tepe. Místa, kvůli kterému jsme urazili tisíce kilometrů a které patří mezi nejzajímavější archeologické lokality, jaké jsme chtěli v Turecku navštívit. Nebudu se o tomto notoricky známém místě rozepisovat, odborný výklad je všude na internetu.

Zpáteční cesta z Urfy přes Eufrat do Gaziantepu

Po návštěvě Göbekli Tepe jsme se vydali zpět směrem na Şanlıurfu a dál na Gaziantep. Cestou jsme znovu přejížděli Eufrat. Tentokrát jsem se rozhodl zastavit přímo na mostě a udělat několik fotografií. A protože jsem měl pocit, že běžné fotky z auta by nebyly ono, vystoupil jsem a vydal se fotit přímo do vozovky. A to za plného provozu. Vzhledem k tomu, jakým způsobem místní řídí a jak málo je zajímá, co zrovna řídí nebo kdo se kolem nich pohybuje, jsem se kupodivu vůbec nebál, že mě někdo přejede. Zato posádka v autě byla na mrtvici. :-) Po fotografické zastávce jsme pokračovali do Gaziantepu. A tam to začalo už u hradu,  na placeném parkovišti u něj. Bylo tam  asi padesát volných parkovacích míst. Jenže obsluha parkoviště seděla na židlích u svého stánku, kouřila a vůbec ji nezajímalo, že se tam snaží vjet několik aut. Já byl v čele kolony. Vylezl jsem z auta, že to půjdu vyřídit. Jenže místní řidič, který stál za mnou, také vystoupil. Podíval se na mě, zřejmě poznal, že jsem odjinud, a pokynul mi, abych zůstal v autě. Pak se na dálku rozjela slovní přestřelka mezi ním a obsluhou parkoviště. A ta najednou vystřelila ze židlí, jako by je něco píchlo. Závora se zvedla a vzápětí už mě navigovali na vhodné místo. Zaplatil jsem 50 lir a bylo hotovo. Vydali jsme se do restaurace. Hned u vchodu se nás ujal postarší vrchní a začala divadelní scéna. Jakmile zjistil, že jsme cizinci, vzal si nás do parády. Uvedl mě ke stolu pro šest osob a postupně nás usazoval. Nejdříve mě, potom manželku a pak ostatní. Zaujalo mě, že byl tupozraký a každým okem se díval jinam. Což mu ale vůbec nebránilo v tom, aby měl přehled o celé naší skupině. Jakmile jsme byli usazeni, otočil se na jednoho z pomocníků. Ten okamžitě přinesl salát. Ten jsme si sice neobjednali, ale už jsem věděl, že jde o takový turecký způsob, jak člověku nabídnout i to, co si neobjednal, a potom mu to také naúčtovat. Objednali jsme si pití. Pomocník nám ho přinesl za hlasité účasti vrchního, který celou akci doprovázel svým výkladem. Potom jsme si vybrali jídlo a objednali. Vrchní se nás pouze zeptal, jak moc pálivé ho chceme. Pochopil, že žádnou extrémní ostrost nevyhledáváme, a poslal svého pomocníka do kuchyně. Asi po patnácti minutách se z kuchyně objevil kuchař s velkým tácem, na kterém bylo naše jídlo. Pomocník ho donesl ke stolu a jednotlivé porce nám rozdělil. Vrchní se znovu ujal své role.. Objednal jsem si v zapékací misce čekankovou čalamádu přelitou sýrovou omáčkou a na ní kebab,po našem tenké čevabčiči. Vrchní vzal moji lžíci a začal vyprávět o jídle. Jenže jeho výklad byl tak důkladný, že jsme se v něm po chvíli úplně ztratili. Nabíral jídlo, odděloval jednotlivé části, vyprávěl a přitom jedním okem udržoval kontakt se mnou. Druhým kontroloval zbytek naší skvadry, jestli také dávají pozor. V jednu chvíli začal zvedat moji lžíci plnou jídla z misky. A mně hlavou problesklo, že jestli mi ji teď vloží přímo do pusy, poteče krev. Naštěstí mi lžíci nakonec předal do ruky a vzdálili se. Dojedli jsme a přišel čas placení. Celkem to bylo 3 600 lir, které jsem zaplatil v hotovosti ve dvousetlir­ových bankovkách. Vrchní dostal ještě 400 lir jako zpropitné. Peníze počítal jako Roman Zá­kamený ve filmu Bony a klid, možná i rychleji Protože ten den neměli v provozu vlastní cukrárnu, vydali jsme se po obědě na procházku starým městem. Prošli jsme několik bazarů a rozhlíželi se, co kde poletuje a co se kde nabízí. Člověk tu občas narazil na místního prodejce, který nabízel ponožky, sirky nebo papírové kapesníky. A právě jeden takový se postaral o další epizodu. Jdu si takhle ulicí a najednou slyším, jak na mě manželka volá: „Jirko, pojď sem honem! On nás obtěžuje!“ Otočím se a vidím manželku s dcerou, asi patnáct metrů za mnou. Jeden z pouličních prodejců je začal slovně obtěžovat a vnucovat jim své zboží. Otočil jsem se a zařval: „Ke mně!“ Turek se podíval mým směrem, uviděl mých sto kilogramů, sbalil svůj krám a zmizel boční uličkou. prošli jsme se kolem hradu a potomvyrazili zpět do Adany.

Druhý večer v Adaně a loučení s portýrem

Po návratu jsme zamířili zpět do hotelu. Čekala nás poslední noc v Adaně a další den pokračování výpravy. Tentokrát už směrem do Side, kde jsme měli strávit deset dní v hotelu Özlem Garden s all inclusive. Ráno jsem si ještě chtěl vyfotit Logana společně s hotelem. Když jsem stál u auta, všiml jsem si, že ke mně kráčí portýr a nabízí se, že mě vyfotí. Podal jsem mu telefon a postavil se k autu. Posádka už byla naložená a čekala na odjezd. Portýr mě vyfotil a podal mi telefon. Poděkoval jsem mu, sedl do auta a odjel. Jenže mi to nedalo a ze zvědavosti jsem se podíval do zpětného zrcátka. Portýr tam stál jako opařený. Zřejmě vůbec nevěřil tomu, co se právě stalo. Nabídl službu, udělal fotografii, a já mu za ni nedal žádný bakšiš. Říkal jsem si, že ho stejně už nikdy v životě neuvidím. A za ten pohled to stálo. :-) Jenže to jsem se spletl. Za tři měsíce jsem totiž zakotvil ve stejném hotelu znovu. Ale to už je jiný příběh.

Kruháče místo křižovatek v Turecku

Ještě než jsme definitivně opustili Adanu, čekala nás malá epizoda při ranním výjezdu z města. V Turecku člověk místo klasických křižovatek narazí na obrovské vícepruhé kruhové objezdy. A jeden takový jsme právě najeli. Měl 2 pruhy. Během několika vteřin se ale situace změnila. Vpravo ode mě stálo další auto a další tři se naskládala vlevo. Stálo tam 5 pruhů aut ve 2 proudém kruháči. A čekali jsme všichni na zelenou. Manželka se mě zeptala: „Co budeš dělat?“ Odpověděl jsem jí jednoduše: „Padne zelená a jedu, co jiného.“  Jakmile se rozsvítila zelená, všechna auta se nějak poskládala, rozjela se a nakonec jsme všichni opustili kruhový objezd bez jediného škrábnutí. Ozvalo se ale troubení od auta hned po mé levici. Důvod byl jednoduchý. Já totiž opouštěl kruhový objezd až posledním výjezdem, zatímco podle místní logiky jsem měl odbočit už prvním výjezdem, protože jsem stál prakticky na vnějším okraji kruhového objezdu, takže si mi došlo, že mám štěstí a jsem cizinec.... A teď už nás čekala zasloužená odměna za všechny kilometry, tunely, parkoviště, turecké dopravní zvyklosti a komunikační zážitky.

Side a deset dní v hotelu Özlem Garden s all inclusive.