1 600 km do Silivri

25. června 2026, 12:00 – Brno

Každá pořádná výprava by asi měla začít nějakým dramatickým okamžikem. Ta naše začala už ráno.

Při přesunu aut z parkoviště u domu do firmy, kde jsme je chtěli mít během cesty pod kontrolou, se totiž moje dcera se svým Sanderem trefila zezadu do mého Espace. Takže ještě před polednem jsme měli první neplánovanou událost za sebou.

Naštěstí se nic zásadního nestalo, jen klasické zastavení o auto s kulí.. Ve dvanáct hodin jsme tedy mohli vyrazit.

Já, manželka, dcera a její přítel. Čtyři lidé, jeden Logan a před námi přibližně 1 600 kilometrů do prvního cíle – kempu Mocamp Semizkum u Silivri.

Logan byl naložený opravdu poctivě. Ve výsledku jsme byli asi o dvacet procent nad běžnou hmotností. Aby se auto při takovém zatížení alespoň trochu rozumně chovalo, měl jsem přední pneumatiky nafoukané dusíkem  na 2,7 baru a zadní dokonce na 3,1 baru. Nechtěl jsem, aby se při zatížení zbytečně „žvýkaly“.

A pak jsme prostě vyrazili.

Prvních 45 kilometrů před Budapeští

Cesta začala celkem normálně. Až přibližně 45 kilometrů před Budapeští jsme narazili na stavební uzávěru dálnice. A nebyla to žádná krátká objížďka. Táhla se prakticky celých 45 kilometrů až do Budapešti. V tu chvíli se samozřejmě v hlavě rozsvítila kontrolka:

Nestihneme to?

Před námi byla ještě dlouhá cesta přes Maďarsko, Srbsko a Bulharsko a především turecká hranice, o které jsme vůbec nevěděli, jak dlouho nám zabere. Nakonec jsme ale pokračovali dál a na poslední benzinku před maďarsko-srbskou hranicí, OMV Horgoš, jsme dorazili v rozumném čase.

Dali jsme si pauzu, kávu, něco k jídlu a trochu se protáhli. Jen místní hygienické zázemí nám připomnělo, že evropská benzinka nemusí nutně znamenat evropské WC. To v shopu benzinky bylo mimo provoz. Záchranou mělo být veřejné WC. Mělo. Bylo tak špinavé, že slabší povahy raději volily okolní křoví. Pánské mušle byly až po okraj plné nějaké směsi moči a vajglů. Takže jsme se občerstvili, využili, co se využít dalo, a pokračovali k hranici.

Maďarská hranice bez maďarského dramatu

Na maďarsko-srbské hranici jsme čekali, jak moc se zdržíme. Maďarští celníci mají totiž jednu místní specialitu. Alespoň podle zkušeností z předchozích cest. Z aut směřujících z Evropy do Turecka umí velmi pečlivě kontrolovat, jestli někde v pasech nejsou schovaná eura. A když se v tom turecko-německém, nebo turecko-XXX pasu žádné euro nenachází,  celá řada čekajících aut má neplánovanou přestávku.

Jenže jsme vyrazili dostatečně brzy. Velká vlna tureckých  Němců, Holanďanů, Francouzů a dalších cestujících vracejících se do Turecka ještě nebyla na hranici. Výsledek? Za přibližně dvacet minut jsme byli na srbské straně. A za dalších pět minut bylo po všem.

Takže jsme místo dlouhého čekání znovu seděli v autě a pokračovali po dálnici.

Full → Full

V Srbsku jsme zastavili na dálnici na  benzince. Tankování bylo důležité i z jiného důvodu. Srbské palivo mi vyhovuje více než palivo s vyšším podílem biosložek. Já se snažím tankovat klasickou naftu bez zbytečných příměsí, takže jsme doplnili nádrž.

Přišel chlap, venkovní obsluha a že mi natankuje. Říkám mu: „Full -> Full.“ Kývl. Tankuje. Pistole cvakla. On vytahuje pistoli z nádrže a tak mu říkám: „Ještě patnáct litrů. A potom END.“ Vyvalil na mě oči a tedy dotankovával, Když tam dal dalších 10 litrů, kontroloval, jestli mi to někde neteče bokem. Neteklo. Tyhle auta sice mají deklarovanou nádrž 50 litrů, běžně se do nich ale natankuje 65.

Střídání za volantem

Na občerstvení jsem si koupil na benzince Staropramen a řízení převzala manželka. Za Bělehradem už bylo dost šero, přišla řada na dceru aby jela ona. Jenže naložený a zvýšený Logan, s výbavou na střeše není úplně stejné auto jako prázdný Logan na cestě do práce. Dcera to zvládala, ale po nějakých sto kilometrech mi předala volant zpět. To jsem byl jsem rád. O půlnoci jsme přejeli do Bulharska. Na bulharské hranici bylo překvapivě prázdno a celé zdržení nepřesáhlo dvacet minut. Pak už následovala noční jízda přes bulharské kopce. Jelo se dobře. Silnice téměř prázdné, minimální provoz a před námi stále Turecko.

Kolem sedmé ráno jsme dorazili na bulharskou celnici. Ani tam jsme se příliš nezdrželi. A pak jsme poprvé přijeli k turecké hranici.

První setkání s Tureckem

Turecká celnice byla překvapivě prázdná. Před námi byla pouze tři auta. Všechno byli Turci. Pokaždé, když některé z nich zastavilo u okénka, pokusili se jiní Turci z jiných aut protlačit dopředu. Celník ale byl nekompromisní. Předbíhače buď ignoroval, nebo vyhazoval. Pak jsme přišli na řadu my. Podal jsem celníkovi pasy, malý technický průkaz a zelenou kartu. Celník se netvářil zrovna přívětivě. Spíš vypadal, jako kdyby mu právě někdo oznámil, že mu sebrali osobní ohodnocení. Vzal naše doklady, praštil s nimi vedle monitoru, zavřel okénko a odešel. Posádka mi  okamžitě znervózněla. Co se děje? Zůstal jsem v klidu. „Mění se směny. Tenhle byl asi poslední.“ Za pár minut přišel nový celník. Úplný opak svého předchůdce. Usměvavý, příjemný a hlavně ochotný pracovat. Když se další Turek pokusil předběhnout, celník ho okamžitě poslal zpět. Pak si nás postupně nafotil kamerou, spojil fotografii s pasem a mohli jsme popojet dál. Následovala kontrola auta. Celník obešel Logan, podíval se dovnitř a chtěl otevřít kufr. Otevřel jsem. Zběžně nakoukl, něco si zapsal a šel dál. Auto bylo ve skutečnosti přetížené asi o dvacet procent, ale díky zátěžovým pružinám vzadu vůbec nevypadalo, že je naložené. Nesedělo na dorazech. Naopak, klamalo tělem. Třetí celník na nás jen kývl a čtvrtý nás letmým zasalutováním pustil do Turecka.

Byli jsme tam.

HGS, SIM karta a 40 úkolů pro Asterixe

Hned za hranicí jsme zastavili na první benzince. Potřeboval jsem dvě věci: HGS – elektronickou dálniční známku. A datovou SIM kartu. Ptám se obsluhy. Odpověď byla něco ve smyslu: „Tady ne. O pár kilometrů dál je odpočívadlo. Tam jsou bankomaty a tam to koupíte.“ Dobře. Dojeli jsme tedy na odpočívadlo. A tam byla řada bankomatů. Snad patnáct. Vybral jsem jeden, vložil kartu a chtěl vybrat peníze. Transakce zamítnuta. Zkouším znovu. Nic. Chvíli jsem nechápal proč. Pak mi došlo, že mám na kartě zakázaný DCC – dynamický přepočet měny. Bankomat zřejmě chtěl provést svůj vlastní přepočet a protože jsem mu ho nedovolil, transakci odmítl. U třetího bankomatu jsem měl konečně štěstí. Nabídl mi výběr max. 8 000 tureckých lir. Poplatek? 300 lir. To už člověku trochu skřípou zuby. Ale všechny ostatní bankomaty se chovaly podobně, takže jsem vybral částku odpovídající přibližně 3 750 korunám a zaplatil poplatek asi 135 korun. Pak jsme se s mladým vydali pro HGS a SIM kartu. A tím začalo přibližně tříhodinové dobrodružství.

V jedné velké místnosti se vytvořila fronta asi dvaceti lidí. Všichni čekali na možnost koupit nebo dobít HGS. Mezitím se někteří z fronty odpojovali a mířili k prodejnímu pultu, kde se prodávaly datové SIM karty. Šel jsem nejdřív pro SIM. Obsluha mi řekla, ať si vytisknu pořadové číslo. Tak jsem si ho vytiskl. Až později jsem zjistil, že to bylo pořadové číslo na HGS. Nevadí. HGS stejně potřebujeme. Prodejci jsem řekl, že chci datovou SIM. Nabídl několik operátorů. Já chtěl Turkcell. Měl mít dobré pokrytí i v horách a na cestě jsem se chtěl na internet opravdu spolehnout. Ceny mě příliš nepotěšily. Nakonec jsem vzal nejdražší variantu: 80 GB na šest týdnů za 4 000 lir. Nechtěl jsem hledat jiné místo. Viděl jsem, jak to tam neodsýpá, a další zdržení jsem opravdu nepotřeboval. Jenže muž, který se mnou celou věc řešil, nebyl vlastně žádný prodejce. Byl to takový místní přicmrdávač. Vzal si můj Wi-Fi router a pas a 4000 lir. Turistická SIM totiž musela být spárovaná s pasem. A pak s tím vším odešel. Trochu nejistoty se samozřejmě dostavilo. Ale za chvíli jsem viděl svůj router i pasy položené mezi ostatními pasy a obálkami s novými SIM kartami. Takže dobrý.

Mezitím začala v místnosti vznikat atmosféra. Nějaký Turek se zase snažil předběhnout. A protože Turci dokážou být při podobných situacích poměrně hlasití, celá místnost se během chvíle zaplnila nejen lidmi, ale i jejich názory. Já se otočil zpátky. Můj router a pas mezitím putovaly mezi další lidi. Aktivace SIM karet prováděla velmi mladá slečna po telefonu. A trvalo jí to jako na úřadě. Po aktivaci předala SIM kartu dalšímu kolegovi, který ji vkládal do připravených telefonů a pokoušel se ověřit, jestli funguje. V polovině případů nefungovala. Takže volal znovu  na slečnu, aby aktivaci zkontrolovala a ona musela volalt znovu. Někdo čekal. Někdo odcházel. Někdo přicházel. Fronta na HGS se posouvala. Noví lidé přibývali. Další odcházeli s výrazem člověka, který právě dokončil důležitou životní etapu.

40 úkolů pro Asterixe v praxi.

Nakonec se můj router dostal do rukou mladíka, který měl SIM fyzicky vložit. Otevřel jsem modem. Vložil kartu. Mladík na něj koukal. Nevěděl, jak ověřit funkčnost. Tak jsem se mezitím telefonem připojil k routeru, otevřel jeho nastavení a všechno si nastavil sám. „Už to jede,“ říkám mu. On se podíval. A opravdu to jelo. Dostal jsem zpět pas a údaje ke kartě.

Celá anabáze se SIM kartou trvala asi dvě a půl hodiny.

A teď ještě HGS. Konečně jsem se dostal na řadu. Tedy skoro. Než jsem stačil vejít do kanceláře, předběhl mě nějaký Turek se třemi dětmi. Ostatní Turci se okamžitě začali rozčilovat, že předbíhám. Tak jsem všem ukázal svoje pořadové číslo. Otevřel dveře kanceláře a začal jsem na toho Turka, který předběhl úplně všechny, řvát, co tam dělá, a i jiné ....Tvářil, že nerozumí. Možná opravdu nerozuměl. Nakonec odešel. Šel jsem k úředníkovi. Ten vypadal, jako kdyby ho moje přítomnost připravila o poslední zbytky dobré nálady. Dal jsem mu technický průkaz. Vypsal údaje. Vložil částku, kterou jsem zaplatil kartou – 3 000 lir. A bylo hotovo.

Po třech hodinách jsme konečně vyšli ven. Manželka s dcerou na nás koukaly, jestli jsme ještě vůbec živí. Samy už nevěděly, jestli nám mají jít dovnitř pomoct, nebo hlídat auto. Tak prostě seděly v autě a čekaly. Nasedli jsme. HGS máme, SIM taky a liry už taky.

Můžeme pokračovat.

Silivri

Najeli jsme na širokou tříproudou dálnici směrem na Istanbul. Po všech těch hodinách na hranici bylo příjemné prostě jet. Žádné formuláře, pořadové číslo, žádné čekání. Jen dálnice. Jeli jsme směr Istanbulu a odbočili do Silivri. Pro jistotu jsem tam ještě vybral dalších 10 000 lir.

Turci mají zajímavý vztah k bankomatům. K bankomatu si klidně přijedou autem, vystoupí, udělají „ťuk, ťuk“, vezmou peníze a jedou. Někdy se u bankomatu vytvoří kolona skoro jako před automyčkou.

Pak už nás čekal poslední kousek. Odbočili jsme z hlavní silnice a vydali se po polní cestě. Po chvíli jsme dorazili do kempu Mocamp Semizkum.

První, co člověk uvidí, je velké parkoviště pro návštěvníky, kteří sem přijíždějí jen na koupání v moři. Hlídač nás pustil dál. Přijeli jsme k recepci. Majitel nás zapsal, vybral 1 000 lir za osobu a ukázal nám místo, kde jsme měli bivakovat. Podal jsem mu elektrickou prodlužovačku. Připojil ji sám. Zásuvky jsou totiž schované v kovové skříňce se zámkem a kabel se protahuje malým výřezem ve spodní části. Elektrika zapojena. Bivak rozbalen.

Konec první etapy.

Konečně moře

Po 1 600 kilometrech jsme konečně nemuseli nikam jet. Všichni vyrazili na pláž. Lehátka, slunečníky, moře. Celkem slušné vybavení. Já jsem si dal pivo z ledničky a konečně jsem si opět sedl, tentokrát vedle auta do židličky Pak jsem se podíval na auto a trochu jsem se lekl. Po 1 600 kilometrech byla přední část Loganu, střešní box, nádrž na vodu a všechno ostatní vpředu doslova obalené mouchami a dalšími pozůstatky noční jízdy. Naštěstí šly rychle dolů. Auto se po chvíli zase podobalo autu. A pak už jsem mohl na pláž i já.

Po všech těch kilometrech, hranicích, bankomatech, HGS, SIM kartě a třech hodinách turecké byrokracie jsme konečně seděli u moře.

1 600 kilometrů bylo za námi.

Turecko začínalo.

�