Pátek odpoledne. Ještě dokoupit drobnosti a šup dotankovat.

Vyrážíme. Netušíme ale, že se budeme muset u maďarsko srbských hranic otočit a vrátit se zpět do Brna, něco narychlo zařídit. Jsme zpět v Brně. Je 9:00 dotankováno poduhé a vyrážíme. Tentokrát je jasné, že už to nebude s přespáním před Aténama a na druhý den k trajektu. Jedem durch. Už teď, na opakovaným startu, máme za sebou cca. 1.000 km. Takže razíme. Žádný kalup. I tak do Atén, resp.Pirea, dorazíme dopoledne v den odjezdu. Takže si pocestě párkrát dáchneme.

V Maďarsku asi patří dálnice české státní společnosti. Na 50-ti procentech dálnice omezený provoz kvůli stavbám, kde nikdo nepracuje. A to jak v noci, tak i přes den je ticho po pěšině. Ke konci maďarské trasy sjíždíme z dálnice na jídlo. Maďarsko srbská hranice. Přes aplikaci BorderWatch, sledujeme čekací doby. Roszke 1 - Horgosz 1 je na víc jak hodinu, tak sjíždíme z dálnice bereme to přes Tompa - Kelebija. Do 15-ti minut jsme v Srbsku, kde zastavujeme na dalnici na benzice, dáme kafe, chvili odpočíváme a po tom, míříme na Bělehrad. Holky mají ve svých rukách celou cestu přes Srbsko, tak můžu vzadu pospávat... Z Bělehradu na Niš. u města Niš se nám už smráká. Jsme na střídačku různě unaveni a tak řídí vždy nejvíc odpočatý člen. Jsme 3, tak se to dá. Ještě za Niš jedna benzinka, čůrpauza, kafe a tak a razíme k Makedonii. Srbské dálnice jsou v pohodě, značná část nová a to včetně tunelů. Cele Srbsko profrčíte jedna dvě.Hokt číňani.  Před sbsko makedonskou hranicí číňani postavili srbům fakt pěknou autostrádu s mosty, ale hlavně ty kopce. Byla tma, tak nebylo nic vidět. Na odpočivadle před hranicemi jsme si na chvíli zdřímli a kolem jedné v neděli ráno jsme byli v Makedonii. Od té chvíle se nám všude, kde jsme zastavili, motali toulaví psi. Po smečkách nebo po skupinkách. Dálnice v Makedonii stojí za to. Po přechodu do Makedonie, jsme zaplatili poplatek za dálnici. Ono to bylo horší, jak D1. A to jsem nečekal. Samá jáma, zatáčky atd. V půlce se to zlepšilo, takže pak už jsem o tlumiče strach neměl. Pokud je tma a jste unavení, můžete si dáchnout na benzince na parkovišti. Je tam tma, tak vás nic neruší. Nebudete jediní, co tam takhle po cestě nabírají sílu.Je neděle půl osmá. Makedonsko řecká hranice. Všude saý srbský auta. Nával, jako by tam něco rozdávali zadarmo. Ale co už, čas nás netlačí, tak i tohle přetrpíme. Pojedem na řeckou část hranice vybereme si kolonu s cedulí EU. Ubytečně. Před námi stojí kdo? Hádejte.... Srb. Po procedůře najedeme k mítnici, zaplatíme za dálnici a vyrazíme. Koukáme, kde vlastně ta dálnice je. Ani pod polštářem schovaná nebyla. Ze začátku jednosměrná široká okrska nevalného povrchu s vyšisovaným značením, kterou vystřídala obousměrná okrska. Zastavujeme na jednom parkovišti, kde si dáváme snídani a vaříme si lafe, které teď v pravý čas, bodlo. Ono totiž kafe na benzince v Srbsku, Makedonii nebo Řecku, je utrpení. Když chcete velký kafe s mlékem, vždy dostanete hnědou vodu, která vám roluje ponožky. Laté apod.pro holky, je v pohohodě, ale to ostatní.... Posezení složeno a hrrrr. Máme před sebou štreku do Atén, resp do Pirea, odkud odjíždíme trajektem na Krétu do Heraklionu. Nedělní dopolední provoz do Atén je celkem v poklidu. Balkán každým coulem. Aby vás při maximální povolené rychlosti nepředjížděli zprava a zleva na více proudé dálnici, musíte do pravého pruhu. Konečně Atény. Jsou dvě hodiny po obědě místního času a vjeli jsme do Atén. Po probetí skrz, jsme v Pireu a hledáme bránu E2. Není to taková hitparáda, ale po pár chybných odbočení a zajíždce hinam, jsme na místě u lodi. Jelikož jsem si vytiskl palubní lístky hned po jejich nákupu, ted v lednu a zároveň jsem nás i odbavil,  měli jsme najet rovnou do lodi v daný čas. Jenže týden před odjezdem sem, mi přišla sms od společnosti Mineas, přes kterou plujeme, že vyměnili lodě a že si mám vyměti palubní lístky přes internet anebo na místě. Nechal jsem výměnu až na místo nástupu, protože jsem nechtěl riskovat ukliknutí se a případné zrušení lístků.  Tak jsme se šli do lodě zeptat, co a jak. To nás odkázali na na stánek předlodí, kde si máme nechat lístky vyměnit, protože jméno lodi nesouhlasí. Kdo by to čekal, že? Na stánku nám řekli, že nám nic měnit budou, protože je to prý jedno a že naše lístky na tuto loď platí. Jeden mladý hoch, co pořád jezdil na skůtru do lodi a zpět do přístavu si nás všiml, ukal se nás a domluvil na lodi, že nás vezmou i tak. Dalo se to čekat, když při vjezdu na loď skenují čárové kódy lístků...  Měli jsme čas, tak jsme zajeli zpět do Pire, kde mimo smradu a špíny, fakt nic není. Vlastně je, všudy přítomné kavárničky obklopené místními. V jedné jsme si sedli, dali kafe atd aa hodinu před termínem naloďení jsme byli u lodí a čekali. Během čekání jsme pozorovali, jak dovnitř najíždí kamiony, kdy po zaparkování odpřáhnou návěs a samotný tahač opouští trajekt. Pak přišli pracovníci lodi, mávli na náš dav aut a už jedem pomalu dovnitř. Ptají se, Heraklion? Když odpovíte ano, nasměrují vás do podpalubí. Důvod je jasný, po cestě nás čeká mezipřistání..... Loď má 4 patra pro auta a 3 pro kajuty. Zaparkováno a po schodech o 3 patra výš do recepce, kde dostáváme 2 karty od kajuty o další patro výš. 2.800 kilometrech je sprcha v tekoucí vodě božská. Vykoupaní a převlečení, míříme k baru, kde objednávám piva a dlaší pochutiny. Mají piva řecká, Heineken a Coronu. I nouze naučila Dalibora housti � Bereme piva s sebou na nejvyšší palubu a čekáme na vyplutí. Pry je slyšet z nějakého kostelíka hudba Děti z Pirea, říkali.... Vyrážíme o 15 minut později, po dětech z Pirea ani slechu. Jen monotóní zvuk z komí a celé lodi + kouř a smrad z výfuku. Loď je velká a tak necítí, že se hýbe. Na palubě. Dcera byla jiného názoru a raději to šla zaspat. Po nějaké době jdeme za ní do kajuty a spát. Porvé v životě spím na posteli, co má strach a třepe se. Není to nic hrozného, spíš jiného. Doma se pod člověkem může postel jenom motat. Po větším množství fermentovaných nápojů.